Daniel Pešta

50. bienále současného umění v Benátkách

Je to dobrodružství, sledovat každé dva roky jak se umění rozpíná, jak samo sebe stravuje a rozpouští se v nových a nových pojmech, jak mohou být jeho projevy individuální a nebo naopak podmíněné společnému jmenovateli, jak pregnantně lze jeho prostřednictvím pojmout životní realitu. Není možné, abychom vše pochopili a přijali za své, protože jestli bienále v Benátkách o něčem svědčí, pak je to bezbřehá rozrůzněnost projevů lidské činnosti a myšlení, které mantinely našeho vnímání dovolují označit za umění (s tím vědomím, že za dva roky budou tyto limity zase mnohem prostupnější a šířeji rozkročené).

49. Bienále roku 2013 podávalo v režii italsko-amerického kurátora Massmiliana Gioniho svědectví o meandrech lidské imaginace a jejích roztodivných formách napříč 20. stoletím. Kurátor si přitom  dovolil četné úkroky směrem k tvorbě, která je jako umění titulována jen s většími či menšími rozpaky (např. k tvorbě duševně nemocných, kresbám vězňů a dalším projevů zahrnovaným pod pojem art brut, ale třeba i k výtvorům přírody jakým byla sbírka kamenů Rogera Cailoise). Koncept mezinárodní expozice Palazzo Encyclopedico se zaměřil na tu kreativitu, která je více vrozená, nežli naučená, více emocionální, nežli promyšlená, a která vypovídá více o přirozenosti člověka jako individuality nežli o jeho roli v rámci současné společnosti.

Oproti tomu letošní koncepce nigerijského (a v Německu a Americe působícího) kurátora Okwui Enwezora podává zcela jinou zprávu. Snaží se načrtnout představu „všech budoucností světa“ – All the World´s futures.  Už ze svého titulu je tedy mezinárodní expozice v Giardini a Arsenale především politicky a sociálně předurčena. Delegování Afričana do role hlavního kurátora bienále může mít podobný dopad, jaký mělo zvolení Baracka Obamy prezidentem USA. Stírá rozdíly mezi prvním, druhým a třetím světem – protože ten je jen jeden. Jenom scénářů jeho budoucnosti se rýsuje celá řada. Umělci z Afriky a arabského světa, kteří byli doposud shovívavě přizýváni  na velké přehlídky jako hosté a tvořili jejich politicky korektní a tak trochu kuriózní ozdobu, tady jsou hlavními aktéry. Enwezorova koncepce rozostřila kontury mezi centrem a periferií a lze předpokládat, že tento krok bude zásadní pro vývoj umělecké scény příštích let.

Po posledních dvou ročnících lze říci, že svět umění spěje ke globalizaci postavené na pluralitě kultur, z nichž žádná nestojí výš a kde si všechny zachovávají stopu svých historických a geografických specifik, ale zároveň se vyjadřují ke společné realitě. Pozvolna jsou eliminovány vymezující kategorie a hierarchie, na které bylo západní myšlení navyklé. Jednotlivosti splynou v asambláž ze zdánlivě nekoherentních prvků – ostatně, právě tato umělecká forma je v mezinárodní expozici letos dominantní. Umění je jen jedno a je mocné, vzkazuje světu Enwezor a jeho umělci.

Pokud bychom měli z letošního bienále jako celku vyvodit soihhrnou synopsi, pak svět čeká rozpad hodnot, vykořenění, sukcese násilí a válek. O palčivých otázkách jako je ztráta domova (Japonsko), terorismus (Venezuela),  migrace (Německo), ekologická krize (Francie), atomizace společnosti respektive osamělost (Sarah Lucas v britském pavilónu) vyprávějí také pavilóny jednotlivých států – včetně toho československého, který se zabývá národní identitou.
O koherentním a přitom významově košatém projektu Jiřího Davida už toho bylo napsáno a řečeno mnoho – a právem: jeho Apotheosis patří mezi silné pilíře Bienále a jako taková je ceněna i zahraniční kritikou. David divákům nabízí možnost stát se navzdory rasovému a národnostnímu původu součástí triumfujícího Slovanstva, když v obřím zrcadle spatří v pozadí za svým odrazem celý poslední výjev Muchovy Slovanské epopeje. Černobíle přemalovaná reinterpretace Muchova obrazu je navíc plná dílčích intervencí, které dodávají další významové – někdy humorné, jindy závažné  – roviny. Jedná se například o portrét Mariny Abramovic na bílém koni, jak nad hlavou třímá americkou vlajku, či o Slovana, který namísto ratolesti drží v ruce lysohlávky. „Politické katastrofy moderní Evropy spočívají v záměně domova a vlasti,“ prohlašuje Jiří David. Svým dílem vytvořil širokou platformu pro úvahy o sebeidentificaci jedince se skupinou, o významu národa v současnosti, o tom, jak moc nás determinuje historie v našich současných postojích.

Vedle oficiální části bienále se v Benátkách koná řada tzv. collaterals – doprovodných akcí, které nejsou vázány ani povinností národní reprezentace, ani zastřešujícím tématem. Právě tyto výstavy pomáhají dotvořit plastický obraz současného vizuálního umění – mimo jiné i proto, že se nebojí více méně tradičních médií,které jsou na Bienále už prakticky nevídné. Jedním z nejrozsáhlejších, služebně nejstarších a nejvýznamnějších je projekt Personal structures. Jak název napovídá, dotýká se více osobnostních východisek jedince, nežli politických otázek – i když se obé nezřídka prolíná. Temnou globální vizi vystavěnou na subjektivním prožitku představuje videoart ukrajinské umělkyně Zinajdy Lihačevy. Ústředním motivem jejího díla jsou červené korálky, které jsou součástí tradičního ukrajinského svatebního kroje.  Ženy jejich množstvím demonstrovaly své bohatství a zároveň věřily, že se chrání před nemocemi. Dívka na videu oblečená v šatech nevěsty si ale okolo krku namísto nich omotává velké, ohořelé dřevěné koule, až klesá pod jejich tíhou – pod tíhou tradice, předsudků a stereotypního ženského údělu. Samotná autorka dílo zároveň interpretuje jako metaforou okupované Ukrajiny. Osobní úděl se tak propojuje s osudem země, jejíž aktuální drama bylo cítit v podtextu celého letošního bienále.
Mezi umělci jako je Herman Nitsch, Yoko Ono, Roman Opalka či Francois Morellet je na Personal structures zastoupen také český umělec Daniel Pešta. Kurátor René Rittenmayer ho oslovil na základě jeho projektu I was born in your bed, který Pešta představil během minulé benátské přehlídky. Jestliže ohniskem Peštovy prezentace roku 2013 bylo sociálně zaměřené video, které pranýřovalo diskriminaci Romů, nyní se noří do intimnějších rovin vlastní imaginace.  Když autor do centra své instalace Zvěstování staví voskové dvouhlavé tele, které smířlivě sleduje líhnoucí se zárodek na břiše spícího Avatara na protějším obraze, přesahuje kulturně-politické otázky a míří daleko za ně. Naději v atmosféře apokalypsy má dodávat drobná plastika Krista. Jeho bezruké, v plátnech zavinuté tělo sňaté z kříže vykazuje známky pokročilého stádia těhotenství. Vykupitelova křehká, samodruhá mumie je příslibem spásy a nového života, který bude dost možná probíhat už v jiném světě, než je ten, který aktuálně v Benátkách řeší „všechny své budoucnosti“. Ze stěn druhé temné místnosti zasvěcené Danielu Peštovi v paláci Bembo na úpatí ponte Rialto vystupují prosvětlené bloky pryskyřice, které obsahují záznamy nočních vizí. V rámci snové logiky vyprávění se v každém z nich odehrávají podivné děje, jejichž příběhy se odvíjejí v několika navzájem se překrývajících vrstvách.  Jejich aktéři se rekrutují z podobenek starých rodinných alb. Daniel Pešta je dotváří malířskými zásahy, které je zbavují charakteristických rysů a činí z nich mlčenlivé odosobněné fantomy.  Postavy spojuje červenou nití, aby naznačil jejich pokrevní pouta, nebo jim krasoumně vyšívá náhubky. Právě ty jsou společně s maskami základem Peštova uměleckého slovníku, kterým podává svědectví o slabosti, umlčení, ponížení a přetvářce i o drobných mezilidských krutostech. Tím, že se Pešta noří do hlubin vlastního i kolektivního podvědomí, nabízí nejen pohled do své „osobnostní struktury“, ale i svébytnou vizi budoucnosti světa, která se v jeho pojetí podobá spíše jeho posledním hodinám.   

Zdroj: Časopis Ateliér č. 16-17/2015

Autorka: Terezie Zemánková