Blog › Výkřiky
Poslední dobou si často kladu otázku, nakolik je pro umělce smysluplné pracovat na dílu, aniž by vnímal nekonečný tok globálních informací s apokalyptickým obsahem, jak je pro autora těžké zůstat ve své tvorbě neutrální a nevymezovat se vůči podnětům, které nás trvale ohrožují.
Pro mě je to skoro nemožné, jelikož mi připadá, že samotná tvorba bez odezvy na současnou realitu nemá smysl. Možná proto, že my, kdo jsme prožili desítky let v totalitních režimech, jsme na takovéto signály citlivější. Snad i proto mám intenzivní potřebu se k dění kolem nás vyjadřovat. Nerad bych však těmto tendencím říkal angažované umění. Myslím, že to ani nevystihuje jeho podstatu. Nazývám toto směrování spíše reaktivním, protože se opět ukazuje, že umělecký počin zůstává jednou z mála alternativ k politickým manipulacím, kterých je plný éter. Je to jedna z posledních humánních možností, kterak alarmovat před blížícími se globálními katastrofami.
Kolikrát už člověk stál v němém úžasu nad tím, čeho je schopen ve jménu politických ambicí, rasismu či náboženského přesvědčení? A co nakonec zbývá, když už je pozdě? Údiv, šok, bolest, výkřik?
Je to zřejmě právě onen výkřik, jako poslední živoucí gesto, jako výraz strachu o své bližní, o důstojnost, svobodu, holý život. Výkřik jako vrcholná emoce prožitého okamžiku, kdy tvář zůstává ve strnulé křeči s otevřenými ústy, ze kterých můžeme pouze odezírat osudovou tragiku.
Žijeme ve virtuální době, kdy nám stále novější technologické prostředky umožňují vidět v přímém přenosu takových výkřiků čím dál více. Na tyto grimasy bezmoci jsme si zvykli, staly se pro nás normou, uléháme s nimi v našich myslích, budíme se s nimi na monitorech našich počítačů a doufáme, že se nás nebudou týkat. Jsme toho však součástí všichni!
Proto jsem se rozhodl namalovat cyklus obrazů na téma „Výkřiků“.
Jako vyjádření obav.
Jako alarm!
Jako mediální logo naší doby.
Daniel Pešta