Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více informací | Rozumím

Daniel Pešta

Publikace  ›  Daniel Pešta: Big Bang / Nový katalog

Každá historická etapa je svým způsobem jedinečná. Na některé se vzpomíná jako na čas, kdy civilizace vzkvétala, jiná období naopak přinesla temná svědectví… začíná úvod Daniela Pešty k této knize, v níž shrnul své práce z posledních let. Právě efemérní charakter doby formovaný nespočtem dílčích událostí ve vědě, politice i umění, ale také ozvuky minulosti a očekáváními vkládanými do budoucnosti, ono chvění motýlích křídel, které na druhém konci světa vyvolá vichřici… můžeme označit jako Peštovo dlouhodobě zpracovávané téma. Nesnaží se přitom dokumentovat objektivní fakta ale mnohem spíše zobrazit jejich symbolické vyznění, zaznamenat to, co je “ve vzduchu“ obavy, tušení, naději a víru, stereotypy, vášně a animozity, které naplňují obsah pojmu „klima doby“. Těžko v historii najdeme jiné období s tak jasně definovaným jmenovatelem společným pro celou globální společnost, jakým se stala pandemie Covidu 19.  Od druhé světové války nic tolik neotřáslo základy západní společnosti, nezpochybnilo její směřování, neobnažilo její dystopii a nevystavilo účet za její hříchy. Právě v této době vytváří Daniel Pešta volný cyklus s dvojsmyslným (jak jinak) názvem Big Bang, v němž naznačil příčiny i okolnosti fatální krize civilizace i předzvěst jejích důsledků. Potvrdil tak, že patří mezi voyants vidoucí umělce předávající poselství a varování, která ve své době nebývají vždy dobře pochopena…

 

Tvůrčí proces Daniela Pešty má mnoho společného s meditací. Pracuje v tichu, o samotě, v naprostém soustředění a v „napojení“ na jsoucno v jeho celistvosti. Ego ustupuje do pozadí a on se stává svého druhu médiem,  „zprostředkovatelem“ zpráv, které má za úkol přetlumočit do přesvědčivého vizuálního jazyka. K tomu používá širokou škálu výtvarných prostředků: vyjadřuje se malbou – v níž svobodně přechází od realistického záznamu přes symbolistní zkratku až po expresivní, gestický projev – fotografií, kolážemi, asamblážemi, prostorovými objekty, ale i videoartem.

Filmová řeč, která vrství obrazy (a také zvuky) do dějové linky, Peštu inspiruje již více než deset let – umožňuje mu rozvinout do čtvrté dimenze obsahy naznačené ve druhém a třetím rozměru v obrazech a objektech. Jeden z posledních videoartů Řetěz (který poprvé uvedl roku 2018 na své retrospektivní výstavě DeTermination v Centru současného umění DOX a následně jej představil v rámci kolaterálního projektu benátského bienále Personal Structures), můžeme z dnešní perspektivy vnímat jako mrazivou vizi současnosti. Připomeňme si jeho syžet:  Uprostřed zdevastovaného industriálního objektu sedí muži v bílých košilích kolem stolu, na kterém hoří svíce. Jeden z mužů vztáhne ruce obalené gázou nad svíčku. Vyšlehne plamen, gáza se vznítí, muž napřáhne hořící ruku k sousedovi, ten plamennou štafetu přebírá, aby ji vzápětí předal dalšímu souputníkovi a ten zase dalšímu. Ani náznak vzdoru, ani stín pochybnosti, ani jediná otázka. Jen tupá poslušnost, automatické plnění rozkazu. Až v momentě, kdy se oheň začne šířit k rukávům, začnou muži v panice bezhlavě mlátit rukama okolo sebe, aby oheň na poslední chvíli zadusili.

V zápalné štafetě můžeme sice spatřovat metaforu virové nákazy, mnohem spíše se ale jedná o kontaminaci mentální – o bezmyšlenkové následování modelů a akceptaci hodnot, které mohou vést k záhubě nejen jedince, ale celé civilizace. Snad je to slepá důvěra v autority, snad neochota samostatně uvažovat, snad obavy ze ztráty místa ve společnosti a strach vyčlenit se z davu, nebo jen pouhá pohodlnost, co člověka pomalu ale jistě směřuje k okraji propasti.

Ve svých dřívějších cyklech se Daniel Pešta soustředil především na sociální a politické otázky. Zkoumal determinaci člověka jeho rasovým původem, genderem či společenským statusem, intenzivně se zabýval kolektivní vinou, anonymitou davu a politickou manipulací s ním. V katalogu své retrospektivní výstavy DeTermination, která se konala v DOXu roku 2018, je zaznamenána jeho věta: „Historie mnohokrát prokázala, že jedním z nejsilnějších hybných mechanismů k ovládání mas je vyvolat v nich strach a pak se sám nabídnout jako jejich ochránce. Avizované nebezpečí ale většinou reálně vůbec neexistuje, a tak je třeba ho uměle vytvořit.“ Nejen tento prorocký výrok, ale také surreálné výjevy z cyklů Záznamy noční hlavy, Pekla, Hledači světla, Škola v přírodě či videoartů Odnikud nikam se v „době covidové“ zhmotnily s mrazivou přesností… Nabízelo by se tedy, aby autor své starší práce jen rozvinul a zasadil do aktuálního kontextu. To by ale pro Peštu nebyla dostatečná výzva. Ve svých úvahách neklouže po povrchu jevů, ale hledá jejich hluboko zaseté zárodky. Jeho ústředním tématem se nyní stává ekologická problematika.

Během lockdownu se vycházky do parků a lesů staly jediným možným únikem a tak se – snad poprvé v životě – Daniel Pešta odhodlal malovat přírodu. Jeho obrazy ale nepředstavují bukolické krajinky z pobřeží Slap, ani romantické veduty z petřínských sadů – vyvstává z nich postapokalyptická krajina, v níž ze stromů – symbolů života – zůstala mrtvá torza.  Mezi pahýly trčícími z bezbřehé bažiny se brodí postava muže v bílé košili – muže beze jména, bez rysů ve tváři, bez vlastností a bez názoru – uctívače modly blahobytu a za každou cenu udržitelného rozvoje, připraveného klást obětiny na jejich oltář. Je to ten samý muž, který kolem sebe v panice mlátil hořícíma rukama na videoartu Řetěz, stříhal copánky židovským holčičkám v Peklech, s uspokojením sledoval exterminaci Romů v projektu I was born in your bed a denně si navlékal masku loajality v Sedmi smrtelných hříších… Ecce Homo. Ten samý člověk, který kdysi ochutnal jablko ze stromu poznání, už nemůže nevidět, co způsobil. Vzmůže se ale jen k zoufalému výkřiku, který protne vesmír. Už ale není, kdo by ho vyslyšel. Bůh je přeci dávno mrtev a propaganda „jednoho křtu na odpuštění hříchů“ už nikoho neobalamutí.

Výkřik, atavismus, který doprovází extrémní emoce, sloužící jako varovný signál nebo jako nástroj donucování či zastrašení, Daniela Peštu dlouhodobě fascinuje. Ve stále se rozrůstající sérii maleb zkoumá bipolární podstatu tohoto animálního zvuku, který může být projevem bolesti a beznaděje, stejně jako demonstrací síly. Zdá se, že řev, který vydává člověk na Peštově velkoformátové malbě Ecce Homo, propojuje oba protiklady – je výrazem bezmocné moci. Cyklus Big Bang dost možná nepodává svědectví o Velkém třesku při vzniku světa, ale o tom, který zahřmí při jeho zániku.

Vyostřenou optikou snímané katastrofické vize jsou v rámci Peštovy bipolární tvorby ale vždy vyváženy příslibem naděje, často personifikované do postavy Ježíše Krista, představitele univerzálních morálních a duchovních hodnot. Zatímco osamocený člověk se brodí marasmem, který sám napáchal, armáda Kristů sejmutých z křížů se v díle Memento brodí krví, aby připomněla věčnou dualitu fyzické pomíjivosti a jejího spirituálního přesahu.

Hmotou a časem limitovaný fyzický život však Pešta vnímá jako dar, jako jedinečný potenciál, jenž máme za úkol naplnit v maximální míře a kvalitě, a ne jej obětovat ve prospěch jakékoliv ideologie. Akt početí oslavuje v jeho smyslné podstatě a neposkvrněný idol matky Boží  hereticky (ale bez náznaku výsměchu či degradace) ztotožňuje s glorifikovaným zpodobením počátku každého lidského života – vaginy.

Peštovy malby a asambláže, jejichž radikální výtvarná forma se protíná s existenciální obsahem, jsou v této knize proloženy fotografiemi přírody, které Daniel Pešta v průběhu dvou let pořizoval na svých každodenních procházkách. Zlověstné nebe nad rozoraným polem, stromy vystupující z podzimní mlhy, cesta v parku lesklá deštěm, sluneční paprsky deroucí se oponou bouřkových mraků, jarním sluncem prozářený olšový háj, pukající poupata jabloní, obloha zrcadlící se na hladině rybníka, bující zeleň plevelného porostu, zlátnoucí koruny podzimních stromů… Jakou roli tyto snímky nikterak neobvyklé krajiny v běžných situacích sehrávají v celku příběhu? Dokumentují okouzlení autora nad prostou krásou krajiny, nad její proměnlivostí… okouzlení a víru ve vše zastřešující, dokonalý řád přírody, jejíž nezdolná vitalita se všemi silami vzpírá hrozící ekologické katastrofě i dalším sebedestruktivním počinům člověka – toho bezvýznamného omylu evoluce, který se vlastním konáním sám brzy vymaže z povrchu Země, zatímco velebné smrkové lesy budou dál lemovat břehy jezer s bělostnými mraky plujícími po hladině. Napořád.

Terezie Zemánková, říjen 2021

 

Text: Terezie Zemánková, Daniel Pešta
Vydavatel: DOX Prague, a.s., Prague 2021
167 str., ISBN: 978-80-87446-53-9 

Zasílání novinek