Výstavy › Forgotten Innocence (Benátky)
Daniel Pešta vytvořil cyklus asambláží „ Forgotten Innocence“ mezi roky 2017-2020 jako úvahu nad údělem žen a to jak v širším společenském, náboženském či politickém kontextu, tak uvnitř rodin. Tentokrát pracuje s atributy ženských vlasů v podobě copů, tedy se symboly, které jsou vyjádřením femininní individuality, ale zároveň pevné utažení tohoto tradičního účesu může symbolizovat strach, úzkost, omezení. Naopak podoba vlasů rozpuštěných je někdy chápána jako projev marnotratnosti, vyzývavosti či budí veřejné pohoršení, ve středověku byly dokonce chápány jako důkaz nestoudnosti a čarodějnictví. Některé víry a zákony dodnes obnažování vlasů u žen přímo zakazují.
Pešta na objekty copů použil pokaždé jinou barvu vlasů reálných. Plavou, hnědou a černou. Všechny tři copy jsou doslova „amputovány“ u samého kořene hlavy a „rány“ fáčem ošetřeny.
Pod těmito atributy jsou „krví“ napsány jednoduché vzkazy: „My blood was wild“, „My blood was free“, „My blood was hot“,,. Právě minulý čas těchto vzkazů poukazuje na emoce, na které dívky musí během života často rezignovat, někdy skrývat, nebo je zcela potlačit. Ženské vlasy se tak stávají jakýmsi mementem dávno zapomenuté nevinnosti, potlačených svobod, možná ponížení a ztrátu hrdosti.
Dalším prvkem projektu „Forgotten Innocence“ jsou dámské noční košilky. Snad žádný jiných úbor neskrývá tolik tajemství. Kolik intimity zahaluje, kolik lásek a odhodlání ukrývá, kolik vůní nabízí, kolika slzami je tento kousek látky prostoupen. Neexistuje snad dojemnější část lidského oděvu, což dokazuje nejenom autorova křehká asambláž vytvořená s touto symbolikou, ale i videoart, na kterém se v letním benátském slunci pohupuje čerstvě vypraná, mýdlem vonící košilka připravená na další štěstí a bolest nekonečného ženského údělu.
European Cultural Centre, 2024
European Cultural Centre
Palazzo Mora
Strada Nuova 3659
30121 Venezia
Venice Biennial Art exhibition 2024
„Personal Structures“
20. 4. – 24. 11. 2024
Více info
Another element of the „Forgotten Innocence“ project are women‘s camisoles. Perhaps no other garment hides so many mysteries. How much intimacy do they shroud, how much love and determination do they hide, how many scents do they offer, with how many tears is this piece of fabric imbued. There is perhaps no more poignant item of human clothing, as evidenced not only by the artist‘s delicate assemblage created with this symbolism in mind, but also by the video art of a freshly washed, soap-scented chemise blowing in the Venetian summer sun, ready for the next joy and pain of a woman‘s interminable lot.